Klára Samková

Klára Samková

Bismarck kdysi řekl, že vývoj rodiny je vždy stejný: první generace jsou zakladatelé podniku, druhá generace podnik rozvíjí, třetí generace studuje dějiny umění a čtvrtá generace intelektuálně zdegeneruje a všechno prohejří.

Protože oba moji rodiče jsou historici umění, měla bych dle této předpovědi srkat se svými přáteli z pražské kavárny na Klinice sojové latté a na FB nahlašovat fujky fujky xenofoby.

Kde se v mém osudu něco zvrtlo tak, že se ze mne stala urputná advokátka s názory označovanými kavárníky za rasistické, xenofobní a advokátní komorou označovaná za „problémové“, fakt nevím. Pamatuju si jen, že jsem vždycky měla těžkosti se „začleněním se do kolektivu“. Již od základky spolužáci věděli, že na Samkovou se nemluví, protože Samková si čte a je-li vyrušena, je nerudná. Což trvá doposud. Když se snažím najít ten „bod zvratu“, nevím, kdy nastal, ale vím naprosto přesně, co jej představovalo. Od doby, co si pamatuji nejdál, jsem od svého okolí vyžadovala jednotu slov a činů. Nekompromisně. A pokud tato jednota nepanovala, dožadovala jsem se za a) vysvětlení a za b) nápravy. Zároveň neoblomně trvala na tom, abych zjistila „jak je to doopravdy“, a to bez ohledu na jakékoliv následky. A že tedy byly. Průšvihů požehnaně, to vše doprovázeno stálým lehce zděšeným úžasem rodičů, jak se jim mohlo narodit něco takového, jako jsem já, když jsem přece měla být ta hodná, slušně vychovaná holčička z dobré rodiny.

Výše uvedený vzorec chování se opakuje po celý můj život, kdy jsem neustále odněkud vylučována, vyhazována, kritizována, nepochopena, nenáviděna, a to tím hůř, že na moje slova prakticky vždycky dojde. Protože totiž pořád chci vědět, „jak je to doopravdy“ a aby lidi dělali to, co říkají.

Nakonec jsem to dotáhla tak daleko a jsem z toho, jak si všichni lžou do kapsy a plácají se při tom po ramenech, tak naštvaná, že jsem dala dohromady tuhle partu lidí, se kterými jdu do voleb do Evropského parlamentu. Chci se této nevábné instituce opět a zase znovu, ve smyslu svého celého života, ptát, jak je to doopravdy. Chci ji přinutit k jednotě slov a činů, k dodržování práva a našich vlastních evropských zákonů. Což je to, co se neděje. Existence Evropské unie může přetrvat pouze tehdy, pakliže dojde k její zásadní transformační duchovní změně. Upřímně řečeno, nevěřím v ni. V EU je příliš mnoho nenaplněných eg a rozsápávačů dotací. Příliš mnoho lhářů. Což mne vrací k úvaze, kde byl u mne ten „bod zlomu“, který mne dovedl až k těmto pro mne tak nepohodlným nekompromisním postojům. Mirek Macek mi kdysi řekl, že za všechno v životě může „špatná“ četba v dětství. Takže za ten můj komplikovaný přístup k životu asi může moje máma, která, když jsem jako malá někdy... neřekla úplnou pravdu... mne potrestala strašlivým způsobem. Musela jsem za trest odříkat kus Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala – a to tuto část:

„Kdo lže, ten krade a pak visí.
Kdo lže, ten vždycky ublíží si.
Lež je šminka, která hyzdí tvář,
lež je účes, který nesvědčí.
Ať podívá se do zrcadla lhář,
ať se sám o tom přesvědčí!
Lež je maskovaná ohyzda.
Lhář se nejvíc obelhává sám.
I když se přitom hezký být zdá,
je to jen chvilkový klam!“

Evropská unie lže, taky krade – a proto nemám problém s tím, aby visela, jestli se nepolepší. Je to maskovaná ohyzda, která se nemůže ani podívat sama na sebe – a proto se halí do hidžábu.

Ze všech bohů, s jejichž naukou jsem se kdy setkala, vzývám nyní indickou bohyni, jejíž jméno je téměř totožné s mým, bohyni Kálí. Je to vládkyně času, bohyně konstruktivního zmaru. Aby totiž bylo možno vytvořit něco nového, lepšího, je někdy nutno to staré .... rozmetat. S tím táhnu na Brusel.

Mimochodem... jen kousek před Bruselem je Waterloo... ale to se mne netýká... a když, tak na té vítězné straně. Na té správné straně. Na té, na které stojíte i vy, moji voliči, voliči Alternativy pro Českou republiku.

www.zrcadleni.cz

https://www.facebook.com/klara.a.samkova

Sdílejte tento článek.

Submit to FacebookSubmit to Twitter